A tak mají mecha svůj Neon Genesis Evangelion a Transformers, sci-fi své Cowboy Bebop a Trigun, sport svou Milu Superstar, mlátičky Dragonball, horor Kyuuketsuki Miyu, fantasy Record of Lodoss War, komedie Ranmu 1/2, šílenosti FLCL, kalhotkové úchylárny Agenta Aiku a potvorácké blbosti pro nejmenší Pokémona. No a ve škatulce s nápisem mahou-shoujo je to bezesporu Bishoujo Senshi Sailor Moon (a ti, co vykřikují Card Captor Sakura, budou ztrestáni jménem všech Moonies).
Sailor Moon prostě svého času, v první polovině 90. let minulého století, zachvátila svět. Krom Japonska ji znají i v USA (ač po shlédnutí americké úpravy by stálo za to říci: „bohužel“) i v Evropě (a to dokonce i Češi, ač jen zprostředkovaně). Sailor Moon zná zkrátka kde kdo, včetně zralých Thajek, které si k nám jezdí přivydělávat masážemi. Naoko Takeuchi se tenkrát povedl vskutku husarský kousek, když vzala klasické mahou-shoujo klišé, které oblékla do lehkého hávu starých řeckých bájí, vyšperkovala jej propracovanými charaktery postav a obula do střevíčků lehkého humoru a ironie (a v televizním zpracování navíc obdařené dobrou doprovodnou hudbou). Sailor Moon pro ni znamenala úspěch, který do této doby nebyla schopna zopakovat.
Se Sailor Moon se v Japonsku strhla hotová Moon-horečka. Hračky, oblečky, tři celovečerní filmy a na tucet hraných muzikálů kolísavé úrovně. Bylo jen otázkou času, kdy si někdo dovolí převést tuto Mekku vyznavačů mahou-shoujo a pubertálních dívek do hrané podoby. Stalo se tak až počátkem tohoto milénia – téměř deset let po uvedení kresleného seriálu a mangy
(ostatně ta vyšla znovu v upraveném a doplněném vydání). A jaký je výsledek? Stojí to vůbec za to? Komu je to určeno? A o čem to je?
Pokud se tu objevil někdo, kdo neví, která bije (ač se podivuji, že dočetl až sem), lehce nastíním počátek děje: náctiletá Usagi Tsukino si žije poklidný pubertální život v oparu naivní přitroublosti, dokud není konfrontována s mluvící kočkou Lunou. Díky tomuto setkání se sice dozví, že je legendární bojovnicí a že má zajímavé schopnosti, ale na druhou stranu ji tato skutečnost velmi často dostává do velké blízkosti bytostí, ke kterým by se normální člověk nepřibližoval – když už ne pro jejich vzhled, tak proto, že ho chtějí zabít.
První, na co se asi bude Sailor Moon znalý divák ptát je, jak jeho oblíbená hrdinka vypadá „ve skutečnosti“, tedy trojrozměrně. Po pravdě jsem se bál také, ale první snímky rozptýlily mé obavy. Ne, všichni aktéři jsou Japonci, všechny hrdinky skutečně mají černé vlasy (a některé i nesprávné délky), ale budete vědět, že takhle by vaše oblíbená „Sailorka“ vypadala, kdyby byla naživu. A to platí o valné většině postav.
Osobně mi haprovali jen Motoki a Naru, ale vcelku jsem to překousl, stejně jako plyšákovost (a občasnou CGIčkovost) Luny a Artemise (ona plyšová kočka přeci jen lépe spolupracuje oproti té opravdové, která nespolupracuje nikdy).
Což mi připomíná – vedlejší postavy. Na koho se můžete těšit? Galaxia? Dr. Tomoe? Někdo nový? Kdepak. Sailor Moon Live Action (SMLA) si jako svou předlohu bere první sezónu a počátek všech Sailor Senshi. Kdo se těšil na Haruku, Michiro, Setsunu a Hotaru, ty tedy musím zklamat. Nedočkáte se pochopitelně ani Chibi-Usy (i když v jisté lehké obdobě… ale nebudu prozrazovat). Čeká tedy na vás mezi fanoušky nejméně oblíbená zrzka, královna Beryl co poskok temné královny Metalie a „její“ čtyři nohsledi – Jedaite, Nephrite, Zoisite a Kunzite.
Pokud si jako staří harcovníci po světě Sailor Moon řeknete: „Tak fajn, to znám, to vidět nemusím,“ uděláte velkou chybu a odradit vás nesmí ani první díl, který jako by z oka vypadl své kreslené předloze Autoři si totiž za vzor berou původní komiks více, než to dělal televizní seriál, mají více času pohrát si s jednotlivými charaktery (nejvíce takto dostaly přidáno Ami a Rei) a poněkud hnuli s důvody zápletky a i některými charaktery. Nyní je prostě mnohem logičtější, proč Beryl Usagi prostě nesejme, stejně jako provázání Sailor V se zbytkem je mnohem uvěřitelnější než seriálové „tak jsem tady a říkejte mi Venus“. Bystří čtenáři si jistě koncem minulého odstavce všimli, že jsem napsal něco o hýbání s charaktery a možná se i zhrozili: Co když už Ami není geniální? Co když je Rei milá a „frí“? Co když je Usagi geniální? Teď mi nezbývá, než uklidňovat: ne, ne a ne. Významnější změnu z okruhu Vnitřních Senshi prodělala jen Minako – zde je podávána jako „aidoru“ (a její role tak trochu připomíná Sailor Stars), není tak ztřeštěná, je mnohem uvědomělejší a má pro vás ještě jedno zajímavé překvapení. Změn dostál i Motoki (ze kterého je nyní zarputilý želvista) a paní Tsukinová také nebývala tak ztřeštěná (nicméně alespoň víme, po kom to Usagi chytla). To jsou ale změny kosmetické.Na kom se scénář vskutku vyřádil, jsou čtyři generálové královny Beryl. Není se třeba bát – Kunzite je pořád ten konvertující samolibý hajlz. Pokud jste ale čekali na jeho románky s tím slaďoučkým Zoisitem, zapomeňte na ně (yaoi fandící slečny, zamáčkněte slzu). Zoisite totiž dostal velmi osobitou a dějotvornou … ééé … osobnost. Bohužel, co dostal Zoisite, o to naopak přišli Nephrite a hlavně pak Jedaite. Inu, když se kácí les, létají generálové. Kde je ale cítit silná změna, je celé vyznění seriálu. Kladen je silný důraz hlavně na konflikt mezi současným životem a „kharmickým dluhem“ ze života minulého a (v konečném filmu „čtyři roky po té“) mezi světem končícího dětství a dospělostí. Když už jsem zmínil ty změny čtyř generálů, tak mají i nové a slušivé uniformy. Uniformy Sailor Senshi jsou naopak staré a také slušivé – a to včetně vlasů (kdybych byl nedával na základní škole pozor při zeměpisu, klidně bych i věřil, že představitelka Usagi je po své proměně v Sailor Moon skutečná blondýna). Všímavý čtenář tedy jistě postřehl, že rodilé Japonky se nám tak mění na blondýnky, brunetky a modrýny. Má to od kreslené verze tu výhodu, že hrdinku poznáte před a po proměně jen stěží. Tedy pokud by se vám podařilo prohlédnout tu silnou vrstvu líčidel. Však také proměňovací formule končí „Make-Up“, ne? Celý efekt tak trochu kazí to, že i po proměně se dívky oslovují civilními jmény, ale jak už bylo psáno výše, Beryl nemá potřebu hrdinky sejmout. Tím se dostávám k Achillově patě všech takovýchto seriálů – ke vzezření běžných, spotřebních záporáků. Ano, vypadají hrozně a hrozně divně. Naštěstí s postupem času různé vrtulovité a jiné zvrhlosti vystřídají chodící brnění a ještě lépe neurčité potrhané přízraky (v kamaších…). Dá se to ale přežít, protože na bojích s těmito „kanónen-futtery“ pro ty hodné SMLA nestojí. A jsme už skoro u konce. Nyní chybí jen zhodnotit hudební doprovod. Ten sestává z pohodového popíku, který přinejmenším neurazí a některé melodie si budete i pobrukovat. Samotný opening je jak hudbou, tak provedením hezký a poutavý. Jen škoda, že velmi rády zpívají i hrdinky a počet scén s karaoke je možná až přemrštěný. Na druhou stranu i nahrávací společnost chce z něčeho žít. Tak a je to. Konec. Tedy ještě ne tak docela. Hádám, že většina si už udělala obrázek sama. Pokud jste ale dosti líní na to, abyste se prokousávali celým textem, a zabrousili jste rovnou sem, s nadějí na nějaký ten souhrn, vyhovím i vám. SMLA je pro ty, kterým se líbila původní Sailor Moon, absolutní nutností. A to nejen kvůli té nostalgii. Má sice své chybky, ale ty z větší části ustupují před plusy. Mezi největší klad patří to, že se nesetkáte jen s hranou kopií vašeho oblíbence. Ti, co se zajímají o mahou-shoujo, ale k Sailor Moon se ještě nedostali (z mně nepochopitelného důvodu), se takto nabízí možnost seznámit se s jejím vesmírem. Nu a pro zbylé může SMLA sloužit jako pohodový, oddychový seriál na ukrácení dlouhé chvíle.
Zdroj: manga.cz